Mistři světa - Anatolij Karpov

4. 12. 2010

Anatolij Karpov

Obrazek

Anatolij Jevgeněvič Karpov (* 23. května 1951, Zlatoust) je ruský šachista, který byl mistrem světa v šachu (1975 – 1985). V letech 1993 – 1999 byl mistrem světa v šachu podle FIDE.

Mistr světa v šachu

Dnes je známá především rivalita mezi Karpovem a jeho nástupcem, Garrim Kasparovem, s nímž vedl dlouholetý gigantický souboj o titul (1984-1990) a posléze nepřímý souboj o prestiž dvou konkurenčních titulů. Jejich první zápas (1984, hraný na 6 vítězství) FIDE ukončila po 48 partiích za stavu 5:3 pro Karpova, ovšem v okamžiku, kdy Karpov začal prohrávat (v jednom okamžiku už Karpov vedl 5:0) neboť už podle ní trval příliš dlouho. Kontroverzní rozhodnutí FIDE ukončit zápas a později jej opakovat od nuly oba šachisté označovali za nespravedlivé a velice přispělo k napětí mezi nimi.

O rok později se zápas opakoval za změněných podmínek (24 partií) a Karpov prohrál 11:13.

Snaha o návrat

Karpov svůj gigantický boj o titul s Kasparovem odmítal vzdát. Střetl se s ním o něj ještě třikrát, v letech 1986 (11,5:12,5), 1987 (12:12) a 1990 (11,5:12,5). Jejich rivalita až nenávist měly i politické pozadí, Kasparov považoval Karpova za chráněnce nomenklatury a nesnášel ho i po rozpadu Sovětského svazu („Nemám rád nacionalisty, komunisty ani fašisty, a proto nemám rád ani jeho. On je nacionální komunista.“).

Mistr světa FIDE

Po vystoupení Kasparova z FIDE (1993) se stal bez souboje se svým rivalem mistrem světa v šachu podle FIDE (1993-1999), avšak prestiž tohoto titulu byla pochybná, když uvážíme, že nejsilnější šachisté té doby opustili FIDE, jejíchž šampionátů se nadále neúčastnili, a založili konkurenční organizaci PCA s vlastním šampionátem. Kasparov s Karpovem měli svést ještě jeden nepřímý souboj: souboj o prestiž svých titulů.

Zpočátku to ještě vypadalo pro FIDE a Karpova velmi dobře: v roce 1994 se on i Kasparov zúčastnili superturnaje v Linares, kterého se zúčastnila prakticky celá šachová špička (byl to první turnaj XVIII. kategorie v historii, průměrné ELO hráčů bylo 2685). Kasparov vzhledem k impozantnímu obsazení turnaje prohlásil, že vítěz se bude moci právem nazývat "šampión turnajů". Toto první nepřímé měření sil, které mělo též porovnat sílu obou šampiónů a prestiž obou titulů, skončilo fantastickým Karpovovým vítězstvím. Předvedl nejlepší turnajový výkon své kariéry, turnajem prošel bez porážky a s 11 body ze 13 možných předstihl 2.-3. Kasparova a Širova o neuvěřitelných 2,5 bodu (byl to největší procentní náskok vítěze turnaje nejvyšší třídy od Aljechinova vítězství v Sam Remu v roce 1930). Některá Karpovova vítězství představovala absolutní vrchol šachového mistrovství, výhru nad Topalovem mnozí kometátoři považují za nejlepší partii jeho života. Vnitroturnajový ELO rating Karpova (ELO vypočítané na základě výsledků pouze tohoto turnaje) dosáhl neuvěřitelných 2985 bodů, což je dodnes nepřekonaný rekord.

Tento slibný začátek však postupně zvadl. Stárnoucí Karpov postupně slábl, zatímco Kasparov sílil. V druhé polovině 90. let už nebylo pochyb o tom, že se situace změnila, zatímco Kasparov nezpochybnitelným způsobem dominoval turnajům a téměř vždy končil první, Karpov končil za ním, často až v hloubi tabulky. Karpov obhájil svůj titul v roce 1996 v zápase s Kamským (+6-3=9), nicméně prestiž jeho titulu dále upadala a množily se i kritiky, že Karpova krom zápasového mistrovství drží u titulu i obrovské zvýhodnění úřadujícího mistra světa, který nemusí absolvovat vyčerpavájící turnaje a zápasy, kterými prochází vyzyvatel, a v případě remízy navíc zůstává u titulu.

FIDE, čelící stále silnějšímu tlaku a ovlivněná i klesající prestiží titulu, se nakonec rozhodla způsob zápasů reformovat. První reforma ovšem podle kritiků Karpova ještě více zvýhodnila - kandidáti se stále museli k němu probojovat a on nastupoval odpočatý až ve finále k malému zápasu. V roce 1998 remizoval s Ánandem (+2-2=2), aby ho pak vyřadil v tiebreaku 2:0 (tiebreak byl ve srovnání s předchozím systémem jediným zlepšením z pohledu vyzyvatele). Karpovovi v té době patřila 6. příčka v TOP ELO listině.^[1] Kritika systému mistrovství poté ještě zesílila a FIDE nakonec pod tlakem rozhodla, že od roku 1999 se mistr světa musí účastnit soutěží kandidátů. Karpov se poté další obhajoby titulu vzdal.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Anatolij_Karpov

Vzestup Anatolie Karpova na vrchol šachového Olympu byl tak prudký, že se nenajde lepší označení než "raketa", tento symbol druhé poloviny 20.století. Postup po nejkratší dráze až k cíli je jeden z typických rysů sportovní cesty dvanáctého mistra světa.

Šachy se naučil hrát už ve čtyřech letech. První turnajové partie sehrál v kroužku Paláce kultury metalurgu v Zlatoustu. Již v deseti letech byl nositelem první výkonnostní třídy, v jedenácti letech se stal kandidátem na titul mistra sportu, v patnácti se stal mistrem sportu.

Lecčeho dobyl snadno. Začínal hrát v době, kdy Tal ohromoval šachový svět kombinacemi. Sláva řížského velmistra pronikla samozřejmě i do uralského města Zlatoust.

Ve třinácti letech byl zapsán k dálkovému studiu do šachové školy, kterou vedl Botvinnik. Okolnosti byly mladému šachistovi skutečně příznivé. Ovšem kdyby nebyl nadaný, kdyby v sobě nepěstoval pevnou vůli, cílevědomost, pracovitost, určitě by nedosáhl takových úspěchů a vrcholu tvůrčích možností. Na otázku, které synovy vlastnosti si nejvíce cení, odpověděl Karpovův otec: "cílevědomosti. Tolja nikdy nezůstane stát na poloviční cestě. Vždy se snaží dosáhnout cíle."

Tato vlastnost se projevovala i v šachu. V osmnácti letech byl Karpov mistrem světa v kategorii dorostu, v devatenácti se stal mezinárodním velmistrem. Tleskalo se mu jako vítězi turnajů v Moskvě, v Leningradě, v Budapešti, v Miláně, v San Antoniu, v Madridě, v Hastingsu, v Skoplji. Mnohokrát získal "šachového Oskara" jako nejlepší šachista roku. V roce 1976 připojil k titulu mistra světa i titul mistra Sovětského svazu.

Karpovovy úspěchy samozřejmě imponovaly, ale není jeho styl hry příliš racionální? Kdy jindy se má šachista pouštět do bouřlivých útoků a nechat pracovat svou fantazii, jestliže ne v mládí! Ale Karpov už jako chlapec, když většina jeho vrstevníků usilovala o mat soupeřovu králi, byl ochoten hrát "nudné" koncovky, které vyžadovaly technické mistrovství. Na to mívá šachista většinou dost času, až uzraje, až získá zkušenosti. Ale Karpovovi se tyto koncovky líbily stejně jako útok na krále.

Karpov k tomu řekl "Pro mne jsou šachy především sport, a nikoli čisté umění, boj tvůrčí, ale i psychologický. Někteří šachisté před každým turnajem plánují, s kým budou hrát na remízu, s kým na výhru. I to je sportovní přístup. Já hraji všechny partie na výhru, ale jinak, podle soupeřova stylu. Já hraji vůbec "korektní" šachy, vyhýbám se riziku, snažím se rozhodnout o výsledku partie technickými prostředky. Myslím si, že to logika šachů vyžaduje."

V předmluvě ke knize A.Karpova "Vybrané partie 1969 - 1977" vyzdvihuje velmistr Tal dvě vlastnosti mistra světa - nesmlouvavou náročnost k sobě a z toho vyplývající nespokojenost se sebou. A to je základ neůstálého růstu.

Karpovova hra vyvolává dojem neobyčejné lehkosti. To je však jen dojem. Za zdánlivou jednoduchostí se skrývají hluboké ideje. Strategické myšlenky jsou překvapivě vyhraněné.

Karpov dokáže přinutit své figury, aby ze sebe vydaly maximum. Je velkolepý stratég. Není ojedinělé, že tah na pohled nevalný se zakrátko projeví jako základ nového plánu.

Karpov je psycholog a bojovník, a to má společně s Laskerem. Jako Capablanka skvěle a rychle dokáže hodnotit pozici, zřídka prohrává, podle statistiky asi tak dvě partie za rok (!). I v pozicích vyrovnaných dokáže nacházet skryté možnosti, jež se často projeví jako rozhodující.

Karpov má překvapující schopnost vyhrávat jakoby vyrovnané pozice. V umění manévrovát je bez konkurence. Využívá i těch nejnepatrnějších možností, staví před soupeře nové překážky, po celou partii ho udržuje v napětí, nutí ho k chybám. A sám chyby téměř nedělá.

Rok 1974 byl pro Karpova rokem sportovních úspěchů. Když byl v dubnu 1975 prohlášen mistrem světa, přijala to šachová veřejnost s uspokojením. Nebylo jeho vinou, že zápas s Fischerem nehrál.

Ale přece jen zbyl jistý pocit nedokončenosti. Až dosud všichni šachoví králové hráli zápasy, dosahovali vynikajících úspěchů na mezinárodním fóru. Co předvede nový mistr světa?

Hned v prvním interview Karpov slíbil, že na rozdíl od svého předchůdce chce hrát. A slovo dodržel. Od června 1975 do března 1978 hrál v třinácti turnajích a v jedenácti z nich obsadil většinou sám první místo. Za tu dobu sehrál 167 partií, z nich 79 vyhrál, 82 remizoval a jen 6 prohrál. To je výsledek důstojného mistra světa.

V létě 1978 musil dvanáctý mistr světa absolvovat ještě jednu, snad nejtěžší zkoušku. V zápase o mistrovství světa hraném na šest výher bez omezení počtu partií se utkal s vyzývatelem Korčným.

Byl to velmi napínavý a nervy drásající souboj, v němž musil mistr světa uplatnit všechno své umění a zmobilizovat všechny fyzické i duševní síly. Karpov se tohoto úkolu zhostil se ctí, když vyhrál rozhodující čtyřiatřicátou partii a celkově zvítězil +6=23-5. Titul obhájil i v dalším zápase v roce 1981 v Meranu a zvítězil v několika silně obsazených mezinárodních turnajích.

Jěště než se Anatólij Karpov stal mistrem světa, řekl: "Vždycky chci být první. Snažil bych se o to v jakémkoli oboru, i kdybych nebyl šachista..." A to byl celý Karpov.